VlakFest
Kup si jízdenku na vlak, o němž nevíš, kam pojede, a veškerý program se budeš dozvídat vždy až den předem. S sebou si vezmi plavky, nesmeky a pro jistotu jídlo na čtyři dny… Takový popis výletu přiláká jen opravdové odvážlivce. Nám se jich kupodivu už podruhé podařilo sehnat skoro 120 a ve čtvrtek 14. dubna jsme z Prahy vyrazili na výlet do neznáma.
(Následující vyprávění je subjektivním zážitkem Markét a nevyjadřuje oficiální stanovisko VlakFestu.)
Přípravy ve vlaku probíhaly dva dny předem, vše se chystalo a pulírovalo jen proto, aby hned za Prahou jeden vagón přestal topit a svítit. Nechali jsme jeho obyvatele hlasovat, jestli to zvládnou, nebo se chtějí v Přerově ve tři ráno přestěhovat do náhradního vagónu.
V počáteční rozjařenosti z výletu sice většina lidí tvrdila, že to zvládne, ale přesto jsme nakonec přepřahali. Bohužel náhradní vagón byl plný humanitární pomocí pro Ukrajinu, tak jsme v ty tři ráno pěkně přeskládávali obvazy, pleny a další materiál z vagónu do vagónu. Naštěstí to byl jediný závažný technický zádrhel na celém výletu.
Přes veškeré výdobytky moderní techniky se jako nejefektivnější komunikační nástroj s účastníky ukázala papírová nástěnka ve společenském vagónu. Tam kromě obecných pokynů typu „Chovej se slušně“ nebo „Zvracej pokud možno ven z vlaku“ našli i program na daný den a možnost přidat se k organizovanému výletu.
V pátek ráno jsme dojeli do Prešova a mohli si vybrat, zda vyrazíme na hrad, urbex nebo kalvárii (ať už je to cokoliv). My se vydali na hrad Šariš (ano, stejně jako to slovenské pivo s pochybnou pověstí, které nakonec nechutnalo zdaleka tak hrozně). Martin chtěl ušetřit za vstupné a přelezl hradby. Já jsem přelezla hradby, protože mi to přišlo jako dobrý zážitek, s tím, že vstupné uhradím při výstupu. Bohužel se ukázalo, že pokladna je zavřená, takže Martin šetřil zbytečně a já nemůžu podpořit turistický ruch na Slovensku.
Po návratu do Prešova většina naší skupiny toužila po haluškách, a ty nejlepší údajně dělají v restauraci s názvem Staré dobré Mexiko. Nevím, jestli nejlepší, ale dobré rozhodně byly. Jen jich měli málo, protože na grupu, co přišla chvíli po nás, se už nedostalo.
Prešov je třetí největší slovenské město, ale nevypadá tak. S výjimkou hlavního náměstí jsme zbytkem jen rychle prošli. Na webu pravda.sk jsem se o něm dočetla pár zajímavostí: místní kavárna Berger byla vyhlášena nejlepší kavárnou v Horním Uhersku, ovšem už před první světovou válkou. Prešov je jediné slovenské město, kterým prochází 49. rovnoběžka, přezdívá se mu město jahod nebo také město soli. A v dědině Veľký Šariš pod hradem stojí nejstarší parní lokomotiva na Slovensku.
Aby se někteří aktivní nadšenci náhodou nenudili, vymysleli jsme týmovou hru s názvem Slovenská strela. Za plnění jednotlivých úkolů dostávaly týmy body a vítěz se mohl projet na mašině. Většina úkolů vyžadovala interakci s místními a využívali jsme toho, že jsme na Slovensku. Soutěžící tak měli například sehnat čerstvý sýr od bači, naučit se východňársky nebo podojit kozu. Překvapivě jeden tým zvládl i zapeklitý úkol podojit kozla.
V sobotu jsme jeli do Ružomberku. Zjistili jsme, že námi vymýšlené podivné a zajímavé destinace, které nikdo nezná, jsou sice pěkné, ale příště do programu přidáme i mainstreamovější a známější cíle. Jarda se totiž zeptal, jestli mu vlak může přibrzdit u Štrbského plesa, a když vystoupil, následovalo ho dalších 30 lidí. Možnost svézt se novou zubačkou je lákala víc než vyšlápnout si na nějaký kopec po svých.
Část lidí vyrazila do aquaparku, část jela z Ružomberku do skanzenu Vlkolínec a my nejstatečnější se vydali na kopec Veľký Choč (námi omylem, ale trefně překřtěný na Velký Chuj), odkud je nádherný 360° výhled. Teda byl by, kdyby nebyla sněhová vánice. I tak ale všichni horalé vypadali šťastně, že dosáhli vrcholu. A ještě šťastněji, když slezli dolů a mohli se jít prohřát do bazénu.
Na minulém výletu do neznáma se s velkým úspěchem promítal film Hadi ve vlaku, který má na ČSFD krásných 15 %. Stal se hitem a účastníci akce se od té doby zdraví zvoláním: „Hadiii!!!“ Proto organizátorka Veru i tentokrát vybrala film s hadí tematikou, pro změnu Král hadů, který si s hodnocením o 1 % polepšil. Veru se sice snažila lidem nabízet i kvalitnější filmovou produkci, ale had to vyhrál. Kdybyste se k němu někdy dostali, vřele doporučuju. Je to film, v němž je špatně úplně všechno.
Třetí den jsme se rozutekli po kopcích mezi Martinem a Žilinou. Já jsem sebrala skupinku na hrad Strečno a poté na rozhlednu Špicák. Je to zhruba 800 metrů, ale škrábali jsme se do toho krpálu asi 40 minut a svorně nadávali, koho sakra napadlo stavět rozhledny na kopcích.
Protože ještě nebylo ani poledne, rozhodli jsme se to vzít cestou necestou, polem nepolem pěšky do Žiliny. Naše cesta ovšem skončila v hospodě v první vsi. Nejprve jsme slušně konzumovali pivo a kofolu se sýrovými nitěmi, ale pak na Ondru dolehla kocovina z předchozího dne a rozhodl se, že nejlépe ji překoná Tatranským čajem. My ostatní jsme ho v tom pochopitelně nemohli nechat. Zdolali jsme čtyřikrát po osmi tatranských vrcholech a pak radši vyrazili směr Žilina. Ani nevím, jak zbývajících 8 kilometrů uteklo.
Druhá naše skupinka to ovšem dotáhla až do slovenských médií, konkrétně listu Žilinak, který informoval o tom, že českého turistu musela zachraňovat horská služba. Sice to nebylo v Tatrách, jen na Malé Fatře, ale i tak jsme hrdí.
Po cestě zpět domů jsme se ještě krátce zastavili v Hradci Králové. Já teda ne, protože jsem vystoupila v Olomouci a vezla našeho zraněného na úrazovku, ale Anička říkala, že tam měli skvělé bramborové knedlíky plněné kachním masem. Bohužel neříkala kde. Tak vám aspoň já prozradím, že kdybyste byli někdy v Ružomberku a měli hlad, běžte do podniku Tip-Top Burger’s. Jejich burgery fakt vypadají jako na fotkách v Google mapách.
Suma sumárum, až na nepříliš funkční záchody ve vlaku to byl překvapivě klidný a pohodový výlet. Doufám teda, že příště se s námi odváží jet i lidi, co doteď váhali. Vizuálnější představu o výletu získáte z fotek (fotil Martin Zavadil).
