VlakFest
Vyjíždíme! A protože máme rádi tradice, je to i s mírným zpožděním. Směr? Nejasný. Cíl? Neznámý. Už od začátku vládne dobrá nálada. V jednom společenském voze hrají kytary, ve druhém seznamovací hra “najdi někoho, kdo…” Takže jsme měli možnost se hned první večer seznámit s někým, kdo přespal v íránské poušti, má tetování z Černobylu nebo se mu do domu dobýval divoký křeček. Nováčci poznávají i prostředí, protože žít téměř pět dní ve vlaku není nic, co by člověk pravidelně zažíval (i když i takové účastníky v inventáři máme).
Noční přejezdy jsou nepřekonatelné. Drncání vlaku po kolejích působí líp než ukolébavka a kdo považuje spánek za ztrátu času, baví se u kytar. Než se překlopí půlnoc, dozvídáme se naši první destinaci.
Plán pátečního dne je jasný – vzhůru do kopců! Máme přibližně 357 možností, jak se tam dostat. Tipy z průvodce nám jich daly na výběr dost a myslely i na ty, kterým se do kopců nechce. Většina cestujících se rozdělila mezi výlety s dobrovolníky – cestu na Štrbské pleso, na Tatranskou Lomnici a do Slovenského ráje. V nedalekém Kežmaroku jsme uspořádali čajový dýchánek v místní výrobně Tatratea a v Popradu byla možnost exkurze do lokomotivního depa.
Po celodenní turistice vždycky bodne hostina. Jednu pro nás upořádal pivovar Tartas. Královská vskutku nebyla, ale ochutnávkový trojboj halušek, pirohů a bramborové placky s klobásou rozhodně přišel k duhu.
Večer jsme se přesunuli zpátky na vlak a celý proces kytar, her a piva se opakoval. Tentokrát bez zmatených nováčků, protože seznamování s lidmi a prostředím tu jde náramně dobře. A jaké překvapení nás čekalo v sobotu?
Po uťapaném pátku přišlo vhod trochu odpočinku v termálech. Největší lákadlo maďarského Miškolce – jeskynní lázně – sice nedávno vyhořely, ale i tak jsme tam našli dostatek bazénů a termálních výronů na odpočinek. Komu včerejší lesy (a vlaky) nestačily, hned za rohem ho čekala úzkokolejka, která ho zavezla až do národního parku Bükk.
V nabídce výletů byla možnost navštívit i místní vinný sklípek s ochutnávkou. Ale co si budeme, většina z nás stejně skončila rozmočená v lázních. Večer jsme se vláčně dostali do vláčku na večerní a noční program. A taky zjistili ten nedělní.
Hlavním tématem nedělního dne byl urbex, Balaton a procházkování městem a jeho okolí. Z pochopitelného důvodu si odpustíme povídání o té první části. Pokud tě to přeci jen zajímá, odchytni si některého z podzimních cestujících. Historek a zážitků bylo dost. Možná až příliš. 😀
Početná skupinka se vydala na balatonskou otužovačku. V programu jsme doporučovali konkrétně poloostrov Tihany, který jako by vypadnul z italského katalogu. Všude samé víno a levandule. Dokonalý dojem dokreslil i západ slunce, který si pro nás místní připravili vskutku nádherný.
A proč dobývání Česneku? Nejnáročnější túra z nedělní nabídky byla skrz Bakoňský les a procházka k hradu Csesznek. A ani ten si cestující milující kopce a přírodu nenechali ujít.
Rozloučení se s vlakem v poslední destinaci proběhlo mile. Ráno nás čekalo překvapení v podobě cimbálky na nádraží. Zazpívali jsme si, zatancovali, a především poslechli krásné moravské písně.
Na prozkoumání pondělní destinace je většinou jen pár hodin, tak jsme je náležitě využili pro procházku městem, kavárenské povalečství, návštěvu zoo, místní šifrovačku s tématem Tomáše Garrigua Masaryka (toho jsme tu tentokrát bohužel nepotkali) – každý si vybral podle své libosti.
Odpoledne na kolejích už se neslo v podobě posledních písní na kytaru, loučení a objetí. Konec je vždy takový zvláštní. Loučíme se s lidmi, které jsme sice potkali teprve před pár dny, ale už se nám stihli zapsat do života. Stejně jako tahle cesta a celý vlak.
