VlakFest
Silvestrovská výprava na Ukrajinu se v roce 2021 rozdělila na tři skupiny – horskou, která zamířila do Karpat; městskou, která navštívila Lvov a Kyjev; a mariupolskou, co jela až k Azovskému moři. Vedoucí městské skupiny Markéta sepsala, jak si její svěřenci výlet užili:
TL;DR: Byla to jízda a po*ralo se, co se mohlo, ale užili jsme si to na maximum.
Počtvrté jsem se vydala na Silvestr na Ukrajinu, z toho potřetí v roli organizátora. Opět jsem dostala na starost městskou skupinu, neboť mi nevadí celý den chodit od podniku k podniku a lépe se orientuji v recenzích na Google mapách než v trasách na Mapy.cz. Naivně jsem si myslela, že už mě tu nic nepřekvapí, ale na Ukrajině není o nové zážitky, průšvihy a improvizaci nikdy nouze.
Vyrazili jsme o půlnoci z 26. na 27. prosince autobusem z Brna směr Užhorod. První zádrhel nastal, když jsme cestou v Žilině nabrali Dana, který vzápětí zjistil, že nemá pas, neboť ho nechal v Praze. I vysadili jsme ho v Košicích, on se projel vlakem do Prahy a druhý den za námi doletěl z Pardubic do Lvova. Stal se tak hned na začátku nejzcestovalejším členem výpravy.
Po zdržení na hranicích jsme jen tak tak stihli navazující vlakové spoje z Užhorodu. Tady jsme se rozdělili, horská skupina zamířila do Karpat a městská a šotoušsko-mariupolská společně do Lvova. Zatímco horalé cestou autobusem zapadli sněhem, místo v osm večer dorazili pod kopec až v půl druhé ráno a místo chaty na hřebeni hledali náhradní ubytování v dolině, zbytek se veselil ve městě.
Na večeři šéf šotoušů Albert vybral podnik Mezinárodní varenikový fond. Vareniky měli dobré, ale jinak jsme jim tam způsobili takový chaos, že nám naúčtovali dvoje navíc. A zapomněli donést tři boršče. Náladu nám zlepšovala dvojice hudebníků, kteří na housle a harmoniku hráli tradiční ukrajinské lidovky a americké vánoční koledy. Největší úspěch sklidili, když Albert zanotoval: "Vyrostla štíhlá jedlička tam mezi modříny...", a oni se toho hned chytli a vyšvihli celou píseň.
Pak se šotouši vydali na 28 hodin dlouhou cestu vlakem do Mariupolu a my měšťáci nocovali ve Lvově. V úterý jsme začali nákupem pravých ukrajinských ušanek na blešáku, pokračovali výšlapem na vyhlídku a obědem v restauraci Teplij pec. U vchodu stál naháněč, který mě lákal na oběd, když jsem byla ve Lvově loni v létě. Tenkrát jsem odmítla, že nemám hlad, ale že možná dojdu později. Trvalo to jen šest měsíců, ale přišla jsem.
Ptal se, jestli si nedáme na zdraví panáček medové vodky. Všichni až na abstinenta Peťu souhlasili a pán překvapeně říkal, že za celé roky, co tam pracuje, je Peťa první Čech, který si nedal. Pak jsme dostali panáčka do druhé nohy a na závěr jsem byla trochu překvapená, když se domnělá pozornost podniku objevila na účtence. V přepočtu asi 15 korun za panáka jsme ale všichni rádi zaplatili.
S chutí jsme prozkoumávali každý blešák, který jsme potkali, až jsme vyhlásili soutěž o největší p*čovinu, co kdo dokáže během výletu koupit. Vzápětí jsme ale omezili cenu dané věci na 100 hřiven, jinak by to měl už předem vyhrané Dan se svojí letenkou.
Kromě lvovských klasik typu restaurace Kryivka, kam je vstup na heslo, podniku Masoch, kde se nejmenovaný člen naší výpravy nechal pokapat horkým voskem a zbičovat, nebo třípatrového pivovaru Pravda, jsme dostali tip na místní specialitu – sádlo v čokoládě. Nadšeně jsme si nakoupili nemalé množství, abychom vzápětí zjistili, že to chutná jako… sádlo v čokoládě. Spousta našich kamarádů doma se může těšit na zajímavý dárek.
Protože horský zapadlý autobus měl následujícího dne posloužit nám pro výlet ze Lvova, ale jaksi nestihl dojet, hledali jsme náhradní řešení. Víte, jak se pronajímá autobus ve Lvově? Zadáte do Googlu "bus rent lviv", kliknete na první odkaz, napíšete na uvedené telefonní číslo slečně Veronice a za pár hodin máte domluvený autobus na míru i s doporučeními ohledně programu. Zaplatit stačilo na místě řidiči.
Ve středu jsme tedy vyrazili na výlet nejprve k hradu Pidhirtsi, kde údajně straší duch 16leté Marie Rzewuski, jíž kvůli četným nevěrám údajně zavraždil její výrazně starší manžel. Tělo se ovšem nikdy nenašlo.
Pak jsme se zastavili na oběd v podniku Pohostinná pec, kde ale hosty zjevně nečekali. Bylo tam asi 15 stupňů a k jídlu měli jen dvě polévky a pelmeně se sýrem nebo houbami. Zmatená obsluha k našemu stolu nejprve místo 5 čajů a 6 polévek donesla 6 čajů a 5 polévek, načež pro jistotu zapomněla i na pelmeně. Když jsme pochopili, že už zřejmě nepřijdou, šla jsem celkem čtvery chybějící pelmeně doobjednat.
Po chvíli přišla servírka, že už mají jen tři porce. No co už, podělíme se. O pár minut později přišla znovu, že došlo i máslo, jestli by pelmeně místo toho nemohly být se smetanou. Na účtence se objevilo pár pelmeňů navíc, zato čaje chyběly. Kde vzal tenhle podnik na Googlu hodnocení 4,6, to opravdu nechápu.
Náladu nám ale zlepšila Tarakanivská pevnost: Starý rozsáhlý vojenský objekt, který se vlastně nikdy neúčastnil žádných vojenských bojů, a díky tomu je celkem dobře zachován a dá se na vlastní pěst celý prolézat.
Následující dva dny uběhly vcelku poklidně. Dojeli jsme nočním vlakem do Kyjeva, většina lidí vyrazila na exkurzi do černobylské zóny a zbytek se spolu se šotoušsko-mariupolskou skupinou toulal po Kyjevě. Opět nechyběla návštěva pohřebiště starých autobusů, jenž kdysi bývalo největším autobusovým nádražím v Evropě. Já už tam teda nesmím, protože mě loni chytili strážní a já jim musela vlastnoručně azbukou napsat čestné prohlášení, že už tam nikdy nepůjdu.
Silvestrovskou noc jsme strávili ve vlaku z Kyjeva do Užhorodu. Můžu k ní říct jen to, že to asi byla zábava, ale protože jsem do sebe poněkud rychle vyklopila lahev a půl vína, naposled si pamatuju odpočítávání ukrajinské půlnoci. Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, a to jsem spala na horním lehátku.
A ještě si teda pamatuju, že jsme si chtěli nechat udělat společné tetování, že by každý měl jeden vagónek a vedoucí Albert mašinku. Sehnali jsme inkoust i jehlu, ale nikdo se toho nechtěl ujmout, tak nám místo toho vagónky nakreslila Lucka lihovkou. Většina ho chtěla na ruku, ale jeden odvážlivec nastavil celou hruď a další dokonce čelo. Až pak jsme zjistili, že ta lihovka nejde ničím umýt.
Největší dobrodrůžo nakonec nastalo až v Užhorodu, kde jsme zjistili, že se pokazil autobus a nemáme se jak dostat do Košic k našemu vlaku, v němž probíhala paralelní silvestrovská akce a jenž nás měl odvézt domů. Většina lidí vyrazila maršrutkami do Čopu chytit vlak, zbytek k užhorodské hranici, že se do Košic dopraví na vlastní pěst.
Užhorodský přechod není pro pěší, takže si před ním musíte stopnout nějaké auto a poprosit, jestli vás přes hranice nepřeveze. Naštěstí aut jezdilo dost, většina navíc s českou SPZ, tak se dalo i snadno domluvit. Naše skupinka 7 lidí nasedla k Ukrajinci, který jel do Pardubic. Ukrajinští celníci jsou docela v pohodě, zato Slováci jsou sem zřejmě posílaní za trest a vstupní podmínkou je být protivný a arogantní.
Napřed jsme dostali vynadáno, že pasy podáváme jednotlivě a moc pomalu. Další přislušnice nám vynadala, že jí pasy podáváme všechny najednou, že je má dát každý člověk za sebe. A dokonce jsme si dovolili jí otevřít dveře!
Když už to vypadalo, že šťastně projdeme, všechny doklady jsou v pořádku a nikdo nemá víc alkoholu, než je povolené množství, objevila celní správa v autě našeho převaděče pšenici. Celý pytel pšenice! A to se nesmí. Na rozdíl od alkoholu, který prostě zabaví, si pšenici musíme jet vyhodit zpátky na Ukrajinu. Všichni, protože když jsme do celního prostoru vstoupili v jednom autě, musíme ho tak i opustit.
Nic nepomohlo naše přemlouvání, že my už jsme přece celou kontrolou prošli, hranice je 20 metrů daleko a my spěcháme na poslední autobus do Košic, jinak jim tam budeme nocovat. Prý náš problém.
Borec otočil auto, vyhodil pšenici do první popelnice, asi tak 30 cm za ukrajinskou čárou, a znovu se zařadil do fronty, teď už podstatně delší. Opět nás celníci zbuzerovali, opět nám prohlédli batohy, jestli jsme náhodou mezi hranicemi nepořídili nějaký alkohol navíc (nepořídili, naopak nám ho při čekání dost ubylo), a na závěr nám „náš“ celník otcovským tónem řekl, že prý to máme brát jako poučení, že pšenice ani žito se z Ukrajiny vozit nesmí. A ani kukuřice!
Po pěti a půl hodinách jsme byli volní. Poprosili jsme řidiče, jestli by nás nevyhodil v Košicích, ale on že jede přímo do Pardubic, takže Pardubice nebo nic. Moc jsme tomu nerozuměli, ale nechali jsme teda se odvézt aspoň do 30 kilometrů vzdálených Michalovců, odkud jel do Košic autobus.
Vrcholem bylo, že si na závěr řekl o 500 hřiven na osobu za svezení. Měla jsem co dělat, abych ho za tu dvojitou cestu přes hranice rovnou neposlala do háje, ale kliďas Petr poskládal dohromady 420 hřiven a poslal ho do háje až potom. Ještě že jsme s ním nejeli do těch Pardubic, to by prý bylo za 80 eur.
Ale jak praví staré moudro: Konec dobrý, všechno dobré. Úspěšně jsme se v Košicích nalodili do našeho vlaku (nebo bych měla říct „navlakovali“?), poobjímali se se všemi kamarády a v koncertním vagónu zpívali skoro až do rána. Opět jsem o něco zkušenější a moudřejší a vím, že příští rok jedu zas.
Za fotky děkujeme Danu Brvnišťanovi a Vojtovi Krásnému.